3 RŮZNÉ
závody / pětikilometrové trasy / pocity
Tak dlouho jsem se chystala napsat k mým jednotlivým závodům příspěvky, až jsem se rozhodla udělat z nich jeden souhrnný článek. Zavzpomínat na poslední tři závody a porovnat je. Nejen z běžeckého pohledu účastníka závodu, ale taky z pohledu těhotné 🙂
10.5. ČSOB Hostivařský běh
Hostivařskou pětku na golfovém hřišti jsem absolvovala s kamarádkou, další těhotnou běžkyní (respektive triatlonistkou), která má sice menší pupík, ale je o dva týdny napřed. Konečně jsem V TOM nebyla sama! Nikdo se na dvě těhotné běžkyně nekoukal jako na exoty, připadala jsem si tak normálně! 🙂
Domluvily jsme se, že bychom to do 30 minut chtěly zvládnout, a tak poběžíme spolu. Cítila jsem se skvěle, břicho zatejpované, energie na rozdávání, atmosféra závodu moc příjemná, taková rodinná. A počasí – ideální! Úsměv na tváři mi ale zmizel asi po dvou kilometrech, kdy jsem Zuzce pokynula, ať běží, jestli může, že mně se špatně dýchá. Nejdřív jsem nechápala, čím to může být, start jsem nepřepálila, tempo držím pohodové. Jenže pak jsem začala kýchat, škrábalo mě v krku a z očí mi teklo. S alergií jsem teda nepočítala, myslela jsem, že už ji mám za sebou. Když se ale tak kolem sebe rozhlížím, běží se jen po trávě a všude kolem jsou břízy – hm, pro mě největší zabijáci. Postavila jsem se k tomu ale statečně, díky zásobě papírových kapesníčků jsem se až do cíle nezastavila. Tam už na mě čekali Zuzka s přítelem a taky můj Olda. Koukal na mě, co mi je, oči červené a nateklé, z nosu mi kapalo jako z kohoutku 🙂 Předala jsem mu hrst posmrkaných kapesníčků a šla si dát sprchu. Byli jsme pak ještě na večeři a v kině, ale ani to jsem si tolik neužila, až do večera jsem nepřestala kýchat 🙂 Věděla jsem, že to bude druhý den ok (a taky bylo), tak jsem si nechtěla brát žádné prášky – vlastně ani nevím, jaké můžu… I tak se mi ale závod líbil, byla to pro mě zase nová zkušenost.
Výsledek: Z 70 žen, které běžely trasu 5 km, jsem doběhla s časem 32:26 na 56. místě.
21.5. Hostivice RUN
První závod v těhotenství, na který mě nedoprovázel Olda. Musel do práce. Ale podpořit mě přišla moje maminka. Ač proti mému běhání v zásadě nic nemá, byla jsem ráda, že mě viděla a mohla se přesvědčit, jak dobře mi to dělá. Do cíle jsem se rozhodně nedoplazila, jak by si někteří mohli myslet. Naopak! Doběhla jsem s úsměvem od ucha k uchu, kupodivu ani ne rudá, a snad s větší energií, než s jakou jsem vybíhala! Navíc jak na trase, tak v cíli mě zastavovali různí lidé, ukazovali palec nahoru, ptali se, v kolikátém měsíci jsem, říkali, že mi fandí…
Tohle byl skvělej závod! Krásné prostředí, trasa, výborná atmosféra! Od Oldy jsem měla jediný úkol, nedoběhnout pod 30 minut (dřív jsem běhala pětku za 25 minut), což jsem splnila. A možná proto mi ten závod tak sedl. Zvolila jsem klidné tempo, užívala jsem si krásné výhledy a hlavně každý krok. V cíli mě mrzelo, že jsem nezvolila desetikilometrovou trať, protože jsem si naprosto jistá, že bych ji dala s přehledem a se stejným úsměvem! 🙂 Jenže kdo to mohl v době registrace tušit…
Výsledek: 5km trasu absolvovalo 138 mužů a žen, doběhla jsem 101. v čase 34:30.
4.6. The Color Run
Barevný běh na pět kilometrů v pražské Stromovce. Podobný „závod“ jsem ještě nikdy neběžela, ani jsem nevěděla, co mám očekávat. Na tisícové davy jsem zvyklá z jiných masových závodů, taky jsem věděla, že tady o rychlost nejde, žádné čipy vám čas nezměří, ale přesto jsem byla na chvíli vyvedená z míry. Startovalo se po skupinách, takže na start jsme se s kamarádkou dostaly asi až po půl hodině. To by mi zas tak nevadilo. Co mě ale zarazilo, jak je možné, že když nás pouští po skupinách, čekáme na prvním úseku, kde děla a asistenti práší barvu, deset minut? Naštěstí bylo teplo, takže i když tělo začalo chladnout, zima mi nebyla. Když jsme se opět daly do pohybu, víc jsem se kolem sebe dívala. Spousta lidí neběžela, respektive víc fotili selfíčka, někteří se zastavili občerstvit u stánků, jiní si dokonce odskočili na autodrom! 🙂 Viděla jsem rodiče a jejich malé děti s úsměvy na tváři, důchodce, kteří se “rozšoupli”, party mladých lidí, jak se válí v nánosech barvy a hrají barvovanou (“koulovanou”)…
Pochopila jsem. Tohle není běžecký závod, sem si musíte přijít užít něco jiného. A v tu chvíli jsem si to konečně začala užívat i já. Navíc jsem měla skvělou parťačku, se kterou jsme zvolily pohodové tempo a celou dobu jsme si povídaly. Radost měl i můj Olda, protože pod 30 minut jsem to zase nedala 🙂
Výsledek: Moje aplikace na mobilu naměřila 4,5 km za 35 minut.
