Můj první MARATON!

“Ty chceš běžet svůj první maraton už osm měsíců po porodu?!”

Otázka, kterou mi pokládal snad každý druhý. A hned po ní následovaly další: “Je to bezpečné? Myslíš, že tělo bude tak brzo po porodu připravené? Jak chceš za tak krátkou dobu natrénovat? Proč nepočkáš ještě rok?”

Protože příští rok touhle dobou bych chtěla být zase těhotná 🙂

Běhat jsem začala v létě v roce 2013, hned v září jsem absolvovala první závod na 5 km. V cíli jsem si neuměla představit, že bych běžela dvojnásobek, ale za rok jsem si v Praze desítku střihla. Pak následovala řada dalších a dalších závodů, mimo jiné i dva půlmaratony. Na maraton bych si ale nikdy netroufla… V roce 2015 jsme s Oldou začali uvažovat o miminku. A protože se prvních pár pokusů nezdařilo, chtěla jsem upnout pozornost na něco jiného. Tak proč ne rovnou na maraton v květnu 2016! V lednu jsem ale otěhotněla (samozřejmě hurá!). A i když jsem běhat nepřestala, na maraton bych si těhotná netroufla. Odhlásila jsem se z něj. V té době jsem ale vyslovila myšlenku, že za rok ho v Praze poběžím!

Proč tohle všechno píšu? Asi chcete číst o mém prvním maratonu, jenže pro mě je důležitá i ta cesta k němu. A myslím, že by třeba mohla někoho motivovat.

Plyne z toho, že:

… jsem běžela první maraton po čtyřech letech “pravidelného” běhání.

… i absolutní neběžec může muže snít o maratonu. A jednou ho zaběhnout.

… těhotenství není překážka.

… pokud jste v těhotenství aktivní (vy i vaše miminko jste v pořádku), po porodu se zpátky “do formy” vrátíte mnohem rychleji.

… běhání je droga. Jestli teď tvrdím, že maraton byl TEN vrchol, zítra můžu mluvit o ULTRA 🙂

Téměř každý mi maraton rozmlouval. Nebo mě varoval, ať se smířím s tím, že ho třeba nedokončím. Samozřejmě jsem si uvědomovala, že jsem jen 8 měsíců po porodu. A určitě bych do toho nešla, kdybych měla rizikové těhotenství, problémový porod, dlouhou a komplikovanou “rekonvalescenci” nebo jsem se prostě necítila dobře. Jenže vše bylo v pořádku. A i když v listopadu a prosinci jsme byli s Oldou (manželem) hodně nemocní, takže pořádně trénovat jsme začali až v lednu, maratonu jsem se vzdát nechtěla.

Je pravda, že jsme běhali do 100 km měsíčně, to není moc. A místo 4 tréninků týdně jsme si dávali nejdřív 3 (čtvrtý den bylo fitko), pak už jen dva: úterní intervaly nebo výběh do 10 km. A víkendový long run. Ten nás totiž dost vyčerpával, takže jsme museli víc regenerovat. Na čas pod 4 hodiny (půlmaraton jsem měla za 1:58) jsem mohla zapomenout. To mě mrzelo, vím, že bych na to měla. Ale to už bych chtěla asi moc.

Zařekla jsem se, že čas řešit nebudu, že chci hlavně doběhnout,

dokázat, že to jde i tak rychle po porodu. A že si to užiju!

První pochyby přišly v předzávodním EXPU v Praze na Výstavišti. Vyzvedávám si startovní číslo, kupuju kompresky, ačkoliv jsem tvrdila, že na maratonu nepoběžím v ničem, na co nejsem zvyklá, důkladně prohlížím mapu závodu a po deseti minutách zjišťuju, že jsem pohledem teprve u občerstvovací stanice na půlce… Šimrá mě v žaludku, jdou na mě mdloby. Ale co, je na to limit sedm hodin, to půjde. Nervozita ze mě padá, když si sedneme ve Stromovce s manželem a Sebíkem na zahrádku, dáme si zelňačku, taliána (prý před maratonem nemáte měnit své návyky, než ze dne na den změnit stravu, radši jíst to, co normálně:)) a pozorujeme dm rodinný běh na 5 km. Škoda, že jsme se s kočárkem nepřihlásili. Ale den před závodem by to byl asi blbý nápad…

DEN D

Čeho jsem se bála nejvíc? Kromě počasí, že budou tropy nebo naopak průtrž mračen, tak že se nevyspíme. Ačkoliv náš Sebík spí celou dobu krásně a budí se většinou jen jednou za noc na mlíčko, začínají se mu klubat zuby… Naštěstí se mé obavy nenaplnily, Sebík nezklamal, usnul v 19, pak se vzbudil o půlnoci na 5 min a vstával až po šesté. Nervozita ráno? Není čas, připravit si všechny věci na závod, nakrmit dítě, přebalit ho a převléct, připravit mu vše, co bude během dne potřebovat, aby babička nic nehledala, pak ho zase přebalit, nachystat mu svačinku… Najednou je 7:30, přichází moje mamka a my s Oldou musíme jít. Až venku, po cestě na metro si začínám uvědomovat, co nás čeká. Náš první maraton. Nezbláznili jsme se? 🙂

Celé ráno mi chodí smsky od přátel, povzbuzují nás, hlásí, na jakém kilometru budou fandit, a co budou mít na sobě, abych je nepřehlédla. V metru mám pocit, že Praha vypravila vagóny jen pro maratonce, kolik nás tam je! Všichni se na sebe usmívají, mluvit nemusíme, ty pohledy říkají vše: “Hodně štěstí, hlavně, ať to ve zdraví zvládneme!” Jsem nervózní, ale těším se.

Zázemí pro maratonce na Václaváku je skvěle vyřešené a panuje tam pohodová atmosféra. Odevzdáváme batohy a jdeme si vystát frontu na toitoiku. Zase jich je málo. Ale mám pocit, že i kdyby jich byl dvojnásobek, fronty budou stejné 🙂

Startuje se v 9 hodin, my dorazili až v 8:30, což má tu výhodu, že se dlouho nenervujete a nemrznete v koridoru. Zdravíme Miloše Škorpila a jeho partu “Maraton pod čtyři hodiny”, předbíháme je a vtipkujeme, že my jsme o pár koridorů vepředu (teoreticky bychom tak měli být rychlejší), ale Miloš nám mává a s šibalským úsměvem oznamuje: “Však my se ještě uvidíme.” 🙂

Poslední foto před startem s našim kamarádem a už začíná hrát Vltava. Mám husí kůži a jsem dojatá. Tenhle okamžik je nepopsatelný. JSEM TADY, děje se to! Když probíháme startem, Keňani jsou už někde na třetím kilometru 🙂

Když jsem začínala běhat, měla jsem ráda ten klid venku, v lese, nechápala jsem, jak se někdo může účastnit těchto masových akcí, hluk, hlava na hlavě, všichni se potí. Teď každému doporučuju, aby si nějaký závod vyzkoušel. Ta atmosféra! Fanoušci! Povzbuzují vás lidi, které neznáte, plácáte si s dětma podél trati, protože víte, že jim to udělá radost. Záchvat smíchu dostávám asi po dvou kilometrech u “Zdi nářků”, jak jsem ji pojmenovala, podél ní stojí vedle sebe asi třicet běžců (nekecám!) a ulevují si. “My holky to máme těžší,” povzdechnu si. V tu chvíli ale netuším, že kolem třicátého kilometru budeme potkávat jednu běžkyni za druhou, jak se snaží schovat za vysokou trávou! Já to říkám, těch toitoiek je málo! 🙂

Sluchátka od telefonu nechávám spadlá, poslouchat teď hudbu by byl hřích. Deset kilometrů ubíhá, ani nevíme jak, s Oldou se kocháme výhledy, povídáme si, zatím nás nic nebolí. Dodržujeme, co jsme si slíbili, zpomalit na každé občerstvovačce, v klidu se napít a něco zobnout. Na desítce jsem trošku litovala, že jsem si vzala pomeranč, ty kyselé šťávy mi neudělaly moc dobře, ale rychle na to zapomenu, protože nás právě předbíhá Milošova vysmátá parta 🙂

Do půlmaratonu je to překvapivě pohoda, nejsem zadýchaná, nic mě nebolí a mám hodně sil. Děkuju Oldovi, že mě usměrnil, abych nepřepálila začátek, určitě i díky průměrnému tempu 6:30 na kilometr, které si zatím stále držíme, se cítíme tak dobře. Také konečně potkáváme známé tváře, mojí kamarádku Péťu Lamschovou, která si odskočila z domu, jen aby mě povzbudila! A dokonce si s námi střihla i pár stovek metrů!  To vážně strašně nakopne! A kamarády Ondru s Jájou, kteří naopak litují, že si nevzali sportovní oblečení, aby nás mohli pár kilometrů doprovodit. Poprvé a naposledy jsme si také odskočili, Olda do křoví, já asi dva kilometry čekám, až potkáme budku.

Na pětadvacátém kilometru je všechno jinak, už to začínáme pěkně cítit: “Ona to nebude taková pr..l,” říkám Oldovi. Občerstvujeme se, kde se dá, voda, ionťák, banány, datle, sůl. Na 28. kilometru jsem vděčná našemu kamarádovi, že nás přišel podpořit, tady jsem to vážně potřebovala! Jeho děti nás okamžitě povzbudí a nakopnou.

Třicátý kilometr, je to tady, “Maratonská zeď”! Jak říká můj kamarád, tady maraton teprve začíná! Musím naprosto souhlasit! Člověk by si řekl, že už zbývá jen 12 km, jenže síly docházejí, nohy bolí, jsou těžké a ztuhlé, občerstvovačky už také moc nepomáhají, banán nechci ani vidět, ioňták nezabírá, navíc, když zpomalíme, abychom si odpočinuli a osvěžili se, znovu se rozeběhnout je peklo. Boj s tělem, ale hlavně s hlavou. Na 35. kilometru má Olda největší krizi, posílá mě vpřed, ať běžím dál, že on to dojde. Neexistuje, tohle je “NÁŠ PROJEKT” 🙂 Souběžně si dáváme sluchátka a pouštíme náš maratonský “power song” Když nemůžeš, tak přidej. Oba nás to ve vteřině nakopne, mě natolik, že začínám poskakovat a tančit, asi už mi hráblo, jenže okamžitě se mi to vymstí, hnu si se zády a jen tak tak zabráním tomu, aby se mi blokly úplně. Nadšení vydrželo jen po dobu písničky. Olda si to pojistil a dal si několikrát repeat, já v autopilotním módu vyhlížela 40. kilometr, kde mělo být několik kamarádů.

40. kilometr!!! Tak tenhle moment bych si mohla opakovat stále dokola! Z levé strany ke mně běží @barborkaontherun a @BabetaRuns, skákají, jásají, mávají, vystřelují konfety a gratulují, že jsem to dokázala! Běžím k nim, směju se, hulákám, že maraton má 42 km! Moc dobře vědí, že když to člověk dá až sem, do cíle se dostane, i kdyby se měl po zbytek cesty plazit. Nabízejí mi hranolky a sdělují mi, že vůbec nevypadám, jako bych uběhla maraton 😀 Mezitím na mě zprava mává kamarádka Monika Grafková s manželem a dcerou: “Aníííí, tys to dokázala! ty jsi úžasná! Já mám husí kůži a jsem strašně dojatá!” V tu chvíli mám chuť se zastavit, začít štěstím plakat a se všemi se objímat! Ale jen pozdravím jejího Pavla, plácnu si s Natálkou a běžíme s Oldou dál. K mé radosti se k nám Monika na pár desítek metrů přidává a nepřestává nás povzbuzovat. Přála bych si mít rozmístěné kamarády po celé trati, po pár kilometrech by se střídali. Každý by mě povzbuzoval a rozesmával.  Jo, takhle bych si ten maraton dala klidně zas! 🙂

Zbývá asi půl kilometru do cíle, volá mi máma, že je s našim Sebíkem “u Gučiho” po pravé straně. Zbývá 200 metrů, když zahlédnu mamku se Sebíkem u zábran, zase se mi chce brečet! Okamžitě si beru do náruče Sebíka a pomalejším tempem běžíme celá rodina společně “protnout cílovou pásku”.

“STOP, STÁT”! Zařve nějaký bodyguard a skočí mi do cesty tak, že sotva zvládnu zastavit a nespadnout! Ano, s mimčem v náručí! Po 42 kilometrech!! Ten idiot snad neví, co se může stát, když zastaví běžce po absolvování maratonu! Nějaký slabý jedinec by mohl zkolabovat! Okamžitě na nás začne křičet, že s dítětem dál nemůžeme! Ano, asi 30 metrů před cílem! “A co mám jako dělat?”, ptám se. Prý ho mám vrátit! 😀 😀 No chápete to? A kam jako? Máma mezitím obcházela davy, sraz jsme si dali až na Můstku, samozřejmě už byla pryč a o ničem nevěděla. “On nestojí, nesedí, to ho mám tady na ten koberec položit, běžet odevzdat čip a pak se pro něj vrátit?” “Je to v pravidlech, s dítětem vás dál nepustím,” opakuje. Z davu se začíná ozývat: “Pusťte je! pusťte je! Vždyť mají malé dítě!” Chci ho obejít, ale brání mi. V tu chvíli už to Olda nevydrží, postrčí mě do strany: “Lásko, běž!” Rozkročí se proti tomu rádoby bodyguardovi a povídá mu: “Ty vole, co teď jako uděláš? JÁ jsem uběhnul 42 kilometrů! Takže mi je u pr..ele, jestli mi dáš do držky! Chápeš to, uběhnul jsem maraton! Tak co uděláš? Jak mi zabráníš, před těma lidma?!” 😀 😀 Myslím, že chlapec (fakt se nejednalo o nějakou korbu bodyguarda, to by si prý Olda netroufnul po 42 km :D) z toho byl tak v šoku, že ustoupil. A já se Sebíkem samozřejmě na Oldu čekala asi metr před cílem, no a co, že uběhlo dalších X minut, o to tady už vůbec nejde. Dokázali jsme to! 

V cíli mi začnou téct slzy, pořád Sebíkovi opakuju: “Máma to dokázala! I díky tobě!” Jsme hodně za exoty, nikdo jiný si asi na bodyguarda netroufl, takže si nás každý fotí. A já málem padnu, když mi nějaká paní fotografka říká: “Jste neskutečná! A to jste s tím dítětem běžela celou dobu?” 😀 😀 Hahaha, no určitě, 42 km, 5 hodin, osmikilová zátěž v náručí! 😀 Každopádně se chci omluvit pořadatelům, že jsem o tomhle pravidle vůbec nevěděla, na druhou stranu, zastavit nás po 42 km pár metrů před cílem?! To je i na mě moc! Co kdybych s sebou sekla? Všichni máme startovní čísla, kdyby za mnou někdo v cíli přišel, dal mi pokutu, budu naštvaná, ale zaplatím.

Olda je naštvaný i bez pokuty, prý mu to absolutně zkazilo celý maraton, cílová rovinka měla být jen naše, rozumíte, doják, emoce… Každopádně od maratonu tuhle story vyprávěl už asi padesáti lidem: “Ty vole, jsem se před nim rozkročil a říkám mu, ať mi dá třeba do držky, že mě už je to jedno, že já uběhnul maraton…!” 😀 Tak jsem mu říkala, ať je rád, že se to stalo, co by pak vyprávěl kamarádům 😀

Celou cestu až na Můstek mi tečou slzy štěstí, mačkám Sebíka, děkuju Oldovi, že to se mnou dal. Když jsme se potkali s mamkou, udělali pár nezbytných fotek a převlékli se, vyrazili jsme pěšky na Muzeum a metrem až k nám, do jedné pěkné restaurace. Tam jsme si dali nejdřív teplou polévku, až pak vytoužené pivo, smažák a hranolky (nevím proč, během roku ho vůbec nejím, ale jak něco podobného zdolám, nic jiného nechci!).

A jak jsme se cítili po maratonu? Každý se mě ptá, co je nejlepší na regeneraci, tak tady je pár MÝCH pravidel:

1. Po doběhu nezastavovat, nesedat si, ale chodit. Proto jsme pak šli pěšky na metro a z restaurace domů taky.
2. Teplý vývar. Slepičí, zeleninový, to je jedno, hlavně nejdřív polévku.
3. Studený zábal. Svalovou horečku jsme před během (35 km) na Karlštejn neznali. Pak v noci jsme se asi 30x vzbudili, strašně jsme se potili, bylo nám špatně, nevěděli jsme, co s nohama. Po maratonu jsme byli poučeni, namočit prostěradlo do ledové vody, zabalit se do něj a několik minut vydržet. Nevěřila jsem, že to zabere, ale asi to z nás tu horkost vytáhlo, noc proběhla úplně v klidu.
4. Den po maratonu vyrazit na krátký výběh. Bohužel mě bolela klenba levé nohy, tak jsem si na běh netroufla, jinak jsem byla kupodivu v pohodě, ani s chůzí, na rozdíl od Oldy, jsem problém neměla. Šli jsme aspoň na 5km procházku.
5. Pořiďte si malé miminko. Bolest si dovolit nemůžete. Ani hned spadnout do postele a spát. Po maratonu a večeři, když jsme dorazili domů, jsme se o Sebíka museli postarat, vykoupat (ohnout se k vaně!), pohrát, nakrmit, uspat… Xkrát se s ním zvednout, pohoupat… V noci k němu vstát a nakrmit ho (díkybohu jen jednou!). Namožení a únavu nevnímáte, to mi věřte 🙂

Překvapilo mě, že ani v dalších dnech se nedostavila únava, bolest nohou. Myslím, že to bylo tím pohodovým tempem, jakým jsme běželi. A taky tím, co jsme pak všechno dělali. S odstupem času zapomínám na krizové momenty, vybavují se mi jen ty silné okamžiky, které bych si okamžitě zopakovala! 😀

Děkuji všem za podporu! Dokázala jsem to!

A na závěr ještě přidávám pár hlášek mého Oldy:

V cíli: “Maraton? Nikdy více!”

Druhý den doma: “Tak třeba za pár let – zkusit pokořit ty 4 hodiny.”

Po třech dnech: “Kolegové se chtějí přihlásit příští rok, to bys se mnou jako těhotná asi už neběžela? :D”

Po pěti dnech: “Prosím tě, ten časopis na wc mi nevyhazuj, tam je přehled maratonů ve světě.” 😀