Manžel: “Hlavně, že znáš termíny všech závodů!
Ale že už máme mít pediatra, to nevíš!” 😀
Myslím si, že jsem hodně pohodová “máma”. Samozřejmě je to dáno i hladkým průběhem mého těhotenství. Kdyby mi nerostlo bříško, o ničem snad ani nevím. Neomezuju se v ničem a můj režim je prakticky stejný. Nic neřeším, mám pocit, že na vše je ještě dost času, nestresuju se.
Ještě před měsícem jsem neměla nic, ani jediný kousek oblečení, jak těhotenského, tak novorozeneckého. Neřešila jsem pokojíček, natož kočárek… Všechno ale změnil telefonát od mojí, také těhotné kamarádky (podotýkám, že je o měsíc pozadu!) :
Kamarádka: “Už jsi byla v té porodnici?”
Já: “Ne, proč? Ve 14+0 týdnu jsem se tam online zaregistrovala a přejdu tam, až mě tam pošle moje gynekoložka.”
Kamarádka: “Být tebou, tak si to ještě zjistím, do některých porodnic musíš na nějakou desetiminutovou informační schůzku.”
Kroutím očima, ale ok, mrknu na web Apolináře, kde jsem přihlášená. A zděsím se, stojí tam malá poznámka o tom, že do deseti týdnů od registrace (čili do 24. týdne) se musím dostavit, jinak že mi tam termín PROPADÁ!!! Cože?! A kam bych jako pak šla? Už se vidím, jak tam jdu v nějakém 35. týdnu a oznamují mi, že já tam přihlášená nejsem 😀 No ale naštěstí jsem teprve ve 23. týdnu, takže to ještě jen tak tak stíhám! 🙂 Radost mi ale téměř okamžitě kazí sestřička na telefonu, která mi oznamuje, že se i na toto setkání musím přihlásit elektronicky, podle volných termínů – no a první je až na konci června – to už budu skoro ve 30. týdnu! 🙂 Do deseti týdnů od přihlášení do porodnice to sice rozhodně nestíhám, ale termín mi nakonec prý nepropadne. Snad.
Volám zpátky kamarádce a děkuju jí, že mě na to upozornila, že bych snad ani neměla kde rodit. Chvíli si povídáme, načež vytáhne další otázku: “A už máš pediatra?”
Já vyprsknu smíchy: “Cože? Jako proč? Tak na to je opravdu trošku brzo, ne? Kdyby se nedejbože něco stalo, prcek ještě nemusí přežít. A já už mám mít pro něj pediatra?”
Kamarádka: “No, jestli chceš mít nějakého dobrého, radši se u vás už porozhlédni a zeptej se, není to taková sranda se ke všem dostat.”
Jen tak mě nic nerozhodí, pořád se směju, ale ok, mrknu na net, jak to vlastně na poliklinice, kam jsem jako malá chodila i já, a která je asi 5 min od našeho domu, vypadá. Na první pohled se tam nic nezměnilo, dokonce moje dětská doktorka tam pořád pracuje (Ježiš, dyť té musí být už snad sedmdesát!)! K té bych ale nepřihlásila ani svého největšího nepřítele, a tak si vyjíždím seznam dalších pediatriček a namátkově se koukám na nějaké recenze a diskuse (To, co jsem slibovala, že nikdy dělat nebudu!). Zaujmou mě dvě doktorky, mají skvělá hodnocení! Volám k první, strašně moc se omlouvám sestřičce, že je mi to trapné, vím, že volám asi strašně brzo, ale že se chci jen zeptat pro svůj klid, jak to funguje. Sestřička mě přeruší: “A kdy máte termín? V září? Tak to je mi líto, paní doktorka už má hodně zářijových dětí, to by nestíhala, nové pacienty nebere!” Málem mi vypadl telefon z ruky! S otevřenou pusou děkuju a zavěšuju. Jsem v šoku, je tohle vůbec možné? K druhé doktorce jsem se nedovolala, ale píšu si to do diáře jako hlavní úkol na další den! A volám zpátky své kamarádce, jsem vděčná, že mi poradila. Odzbrojí mě dotazem, co už pro malého máme, že oni už něco mají, další věci si vyhlídli… “My ještě nic nemáme, vždyť je čas, já to budu řešit asi až v létě,” odvětím.
Po tom telefonátu jsem lehce rozhozená, přemýšlím, jestli to nakonec opravdu neberu až moc na lehkou váhu. A aspoň na internetu jsem začala hledat různý nábytek do dětského pokoje, postýlku, přebalovací komodu a skříňku, to by mohlo stačit. Obchody, jako Ikea, Kika… mě s nabídkou moc neoslovily, ale spousta e-shopů nabízí krásné věci. JENŽE! Dodací doba 8 – 12 týdnů! Ježiši, to už budu skoro rodit!! Začíná mě lehce chytat panika, volám manželovi, vyprávím mu, jak mi málem propadl termín u Apolináře, že pediatrička, kterou jsem si vyhlídla, už nové pacienty nepřijímá, nábytek má tak dlouhou dobu dodání! Můj Olda se jen směje, doslova se mi vysmívá: “To je skvělý, hlavně, že znáš termíny všech závodů. Ale že už máme mít pediatra, to nevíš!” 😀 Hned v další větě mě ale uklidňuje, ať to neřeším, Apolinář mi nepropadl, nějaký pediatr nás vždycky musí vzít a nábytek můžeme vždycky v nějaké kamenné prodejně koupit.
Má pravdu, můj chvilkový panikový záchvat je ta tam. A nakonec to dobře dopadlo, druhé pediatričce jsem se dovolala a vzala mě (i když už má prý jen pár míst a musím na nějaké setkání zářijových maminek – “Jako co to?” 😀 ), mám kde rodit a nábytek už je objednaný, prý stihne přijít do konce července. Uf! tak zpátky k mému kalendáři závodů… 😀