Olympijský běh – můj poslední závod!
Nebo ne? 🙂
Středa 22. června – v diáři mám poznámku: Olympijský běh – můj poslední závod na 5 km! Zapisovala jsem si to někdy v březnu, ale s tím, že přihlášku nechám až na poslední chvíli, protože se nedalo odhadnout, jak na tom budu. Už na začátku června jsem ale věděla, že by to mohlo jít, protože jsem se cítila skvěle a neměla jsem žádné problémy. “Formu” mi potvrdil i Color Run.
A stejně jako na Color Runu, mě i tady ve Stromovce doprovázela skvělá parťačka Monika. Běhá relativně krátce, ale už nedávno na štafetě ukázala, že by 5 km mohla dát pod 30 minut. A to už není nic pro mě 🙂 Já své síly odhadovala na 35-40 minut, ale od Oldy jsem měla jasný pokyn – neběžet pod 40 minut, nejlépe spíš 45. Přesto se rozhodla, že celou dobu poběží se mnou, říkala, že si chce závod užít, ne se uhnat.
Na Výstavišti bylo slunečno, mobil mi ukazoval 26 stupňů. Od rána se mě každý ptal, jak mi je, jestli zvládám ta horka: “Je mi teplo, potím se. Jako každý. Jako bych se potila, kdybych nebyla těhotná.” Hodně lidí kroutí hlavou. Tak já nevím, asi jsem divná, že mi už několik měsíců pořád “nic” není. A co bych asi měla jako těhotná odpovídat? “Je to strašný, nemůžu dýchat, nohy jako konve, je mi na omdlení!” Bohužel, všechny musím zklamat, mně by přišlo horší, kdybych jen ležela doma s nohama nahoře a vzdychala. Chápu, když má někdo komplikované těhotenství. Ale mně nic není 🙂
Zpátky k závodu, který odstartoval v 18 hodin. My s Monikou vyběhly zhruba 2 minuty po “výstřelu”, nechtěly jsme se prodírat mezi davy. Asi jsem to trošku napálila, protože po kilometru Monika hlásí, že běžíme jejím klasickým tempem. Když jsem se snažila o konverzaci, zjistila jsem, že lehce lapu po dechu, a tak jsme zpomalily. Zvládly jsme si povídat, i si vychutnávat okolní přírodu a celou skvělou atmosféru. Vůbec mi nedocházelo, že docela dost lidí předbíháme. Až druhý den mi psala jedna paní/slečna, že jsem ji prý předběhla. A že se v tu chvíli styděla. Stydět se ale není za co. Běhám dlouho, mám docela natrénováno, takže je asi normální, že sem tam někoho pomalejšího předběhnu. Samozřejmě to ale vypadá jinak, když vás předbíhá těhotná 🙂 Navíc bylo opravdu velké teplo. Já ho sice mám ráda, ale viděla jsem, co to dělá s ostatními. Ani nemuseli být těhotní a většinou běželi pomaleji.
Finiš byl fantastický! V závěrečné rovince jsme se s Monikou chytly za ruce, těsně před námi začali natahovat pásku a hlásit, že právě dobíhá nejrychlejší žena! Cítila jsem se, jako by mluvily o mně, o nejrychlejší těhotné! 🙂 Řeč byla ale o Evě Vrabcové Nývltové, kterou jsme v cíli o pár vteřin předběhly! No, jak se to vezme, ona samozřejmě běžela 10 km 🙂
Až v cíli čtu dvě smsky, které mi přišly těsně před startem. Musím se smát, Olda mi píše: “Lásko, prosím pomalu a opatrně.” Současně s ním psala i moje mamka: “Nandej jim to! A hlavně – nebuď poslední!” 😀
A jak jsem teda dopadla? 34:10! V kategorii Ženy do 39 let jsem byla 244. z 327, neuvěřitelné! V celkovém pořadí jsem předběhla asi 150 mužů a žen! A to jsem běžela na pohodu! Olda mi samozřejmě vynadal. Ale pak viděl fotky, slyšel můj kompletní report a uklidnil se. Navíc věděl, že tohle byl můj poslední závod, že teď přijdou maximálně naše víkendové výklusy…
Jenže taková ZLATÁ PĚTKA EMILA ZÁTOPKA za měsíc, hmm… 🙂
