Z názvu blogu je asi jasné, že ráda běhám. A že jsem těhotná.
Proč o tom ale píšu?
Běhat jsem začala v roce 2013 v létě, když na mě dopadla pracovní krize. Celý den v práci, večery u počítače, stejně jako víkendy za pracovním stolem. Práce mě baví, je to vlastně můj koníček, ale najednou už toho bylo moc. Nevěděla jsem, jak ten stres ventilovat, a tak jsem prostě jednoho rána vyběhla. Asi jsem si myslela, že tomu uteču. Utekla jsem sice jen na půl hodiny, ale to, co přišlo potom, troufám si říct, mi navždy změnilo život. Všechno ze mě spadlo, celý den jsem byla jako v euforii, na každého se usmívala a nic nebylo problém. Najednou jsem věděla, že tohle je ono! Běhala jsem celé léto a v září si dokonce zaběhla první závod na 5 km. Když jsem stála na startu, nadávala jsem si, co tam dělám, po dvou kilometrech jsem věděla, že už nikdy žádný závod nepoběžím a na čtvrtém kilometru jsem přemýšlela, jak se nenápadně vypařit, aby mou prohru nikdo neviděl. Nakonec jsem to zvládla, navíc za neuvěřitelný čas cca 25:30, to jsem ani nečekala. A když jsem dostala medaili a pusu od manžela, věděla jsem, že poběžím zas. Že za rok si dám na stejném místě desítku!
Od té doby jsem běhala pravidelně a o rok později se opravdu postavila na start desetikilometrového závodu, dokonce i s manželem po boku. Do cíle jsme doběhli ruku v ruce 🙂
V roce 2015 už pro mě běh nebyl jen relax, začínal se stávat závislostí a já chtěla běžet dál a rychleji. V březnu jsem absolvovala v Praze půlmaraton, tentokrát jsem ale Oldovi (můj manžel) utekla, v červnu jsem v Olomouci dokázala uběhnout půlmaraton pod dvě hodiny, a v září, jen pár hodiny před odletem na dovolenou, jsem si odskočila na tradiční RunCzech desítku (čas: 51:35). Celý podzim jsem obíhala všechny možné závody (desítka v Běchovicích a na Ladronce, 16 km ČEZ City Cross Run, Velká Kunratická) a pomalu začala přemýšlet o maratonu. Na konci roku jsem se na něj přihlásila.
 |
 |
 |
 |
V té době jsme se s Oldou už nějakou dobu pokoušeli o miminko. Nejdřív jsem si myslela, že lusknu a vyjde to napoprvé (já mám totiž vždycky vše naplánované 🙂 ), ale mýlila jsem se. A tak jsem se upnula k maratonu. Jenže na přelomu roku, když jsem kvůli nemoci dlouho netrénovala, jsem začala pochybovat, jestli na to vůbec mám. A dělala jsem si srandu, že mě může vysvobodit jen Olda s miminkem.
Olda mě vzal za slovo, v lednu jsem zjistila, že se to povedlo a maratonský sen se tak musel odložit. Jenže běhání jsem se vzdát nechtěla. A zatímco většina nastávajících maminek shání literaturu o mateřství, já hledala informace o běhání v těhotenství 🙂 Můžu vůbec běhat? Musím zpomalit? Zkrátit vzdálenost? Kolik hodin v týdnu se můžu věnovat cvičení? Co dělat, aby mi nebylo špatně a já mohla běhat? 🙂
Jaké bylo mé překvapení, když jsem na internetu skoro nic nenašla. Samozřejmě, když někdo řešil sport, většinou šlo o plavání nebo jógu, ale o běhu v těhotenství toho moc nenajdete. Byla jsem zklamaná, když jsem se ptala okolí, většinou mi běh vymlouvali. A bohužel mě nepodpořila ani gynekoložka a moji nejbližší. Přitom mě žádné problémy netrápily a pohyb mi už po pár dnech chyběl.
A to je důvod, proč jsem začala psát svůj blog. Rozhodla jsem se tyhle předsudky vyvrátit. Jsem přesvědčená, že:
- když je žena v pořádku,
- běhu se věnuje už delší dobu,
- naučí se poslouchat signály svého těla,
tak miminku nemůže ublížit. A pokud je s tím plodem něco v nepořádku, nepomůže vám ani to, když budete sedět doma.
Blog píšu proto, abych zaznamenávala své postřehy a pocity. A přála bych si, aby třeba jednou pomohl najít odpovědi nějaké další těhotné běžkyni 🙂