“Co napíšeš, až potratíš?” I takové dotazy mi chodí…

“Co napíšeš, až potratíš?” I takové dotazy mi chodí…

Aneb ohlasy na blog a moje běhání

Dlouho jsem přemýšlela, jestli napsat tenhle příspěvek. Ale uvědomila jsem si, jak moc je důležitý. Pro mě i pro další budoucí maminky běžkyně a sportovkyně, které na můj blog narazí. Ale i pro ostatní, kteří mi píšou nebo se jen v duchu sami sebe ptají. Tady snad najdete všechny odpovědi na vaše otázky.

Začít musím ale tím, že jsem vůbec nepočítala s takovou odezvou a zájmem. Původně to měl být jen můj deník, do kterého si budu psát, jak zvládám sportovat a běhat v těhotenství. Chtěla jsem povzbudit ostatní ženy, které se běhu nechtějí v těhotenství vzdát, ale zároveň se bojí pohledů okolí. Chtěla jsem prolomit předsudky o běhání v těhotenství, které má spousta lidí. Dokázat, že když je žena v pořádku a poslouchá své tělo, miminku to nemůže uškodit, naopak, prospět to může oběma. Poskytnout materiál všem, které tohle téma zajímá. Protože o běhání v těhotenství se toho opravdu moc nedočtete.

Kromě pozitivních ohlasů od kamarádů mě překvapila vlna zpráv od holek, jako jsem já. Těhotné běžkyně, maminky, které se sportu v těhotenství nevzdaly… A hned mi bylo jasné, proč píšou soukromé zprávy a ne veřejné komentáře. Jejich okolí by to neskouslo. Všechny mi fandí a přejí zdraví jak mně, tak prckovi. Shodují se na tom, že jsou rády, že se konečně někdo téhle problematice věnuje veřejně a nebojí se, co na to řeknou ostatní. Jedna maminka mi napsala, že je z malého města. A když poprvé s bříškem vyběhla, bylo to naposledy. Tlak okolí a postoj sousedů byl nesnesitelný. A tak chodila na pás do fitka nebo cvičila doma.

Zároveň mě překvapilo, kolik nás je. Začaly se mi ozývat holky, které i v těhotenství sportují nebo sportovaly. Běhaly závody, jezdily na kole, lezly po stěnách… Bohužel osvěta je v téhle “problematice” téměř nulová, široká veřejnost o těchto ženách neví. A pak se nemůžeme divit, že na nás koukají nedůvěřivě, někteří skrz prsty a s opovržením.

A možná právě od těch mi chodí “opatrné” nebo spíš až negativní zprávy a reakce. A často se opakující dotazy, jako například:

“Co napíšeš, až potratíš?”

Jedna z nejsilnějších reakcí. Ale tomu dotazu se vlastně nedivím, sám se nabízí. A co jsem té slečně odpověděla?

“V první řadě si nemyslím, že by se to stalo. Pokud by k tomu ale došlo, napíšu o tom. Vážně. Samozřejmě by mi to bylo líto a obrečela bych to. Ale protože mám vystudovanou publicistiku, cítila bych i jakousi potřebu zaznamenat to. I to je totiž realita a potraty se stávají. A mluví se o nich málo. Co je ale důležité, věděla bych, že běh za to nemohl. Že muselo být něco v nepořádku s miminkem. A jak mi řekl doktor, pokud je s plodem něco v nepořádku, nepomohlo by mi ani to, kdybych ležela doma s nohama nahoře.

Až bych se z toho dostala, nemyslím jen psychicky, ale i fyzicky, pokoušeli bychom se s Oldou o miminko znovu. A pokud bych měla tak hladký průběh těhotenství jako nyní, běhat bych nepřestala.” 🙂

“Nebojíš se? Ani jednou jsi nezapochybovala?”

“Kdyby se mi nezošklivilo maso a necítila jsem rostoucí pupík, ani bych nevěřila, že jsem těhotná. Cítím se skvěle. A běh miluju, dělá mi dobře, s žádným problémem jsem se při běhu nesetkala. Takže se nebojím. A když začnu cítit, že se víc zadýchávám, není mi příjemný běh z prudkého kopce, zpomalím. Naučila jsem se poslouchat své tělo, přizpůsobit se a nejít přes “křeč”. Musím se ale přiznat, jednou jsem na chvíli zapochybovala. Když mi doktorka řekla, že mimčo má extrémně vysokou tepovku přes 180. A že normál je do 160. Hlavou mi proběhla myšlenka, jestli to může být během. Pak jsem si ale na internetu přečetla, že to zas tak nenormální není. A že to mohlo být i tím, jak tam sebou v tu chvíli házel. Na té kontrole totiž předváděl opravdu neskutečné akrobatické kousky 🙂 A když na další kontrole přístroj hlásil 150, byla jsem už zas úplně v klidu.”

“Proč nevydržíš neběhat?”

“Bez pohybu a běhu si to neumím představit. Myslím, že kdybych se nehýbala, propadnu depresím. A to by mělo určitě daleko horší dopad na miminko, než když je maminka šťastná. Navíc jsem přesvědčená, že mě pohyb lépe připraví na porod a rekonvalescence po bude taky rychlejší.”

“Co na to asi říká tvoje miminko? Vážně si myslíš, že mu to není nepříjemné, když s ním běháš?”

“Jsem o tom přesvědčená. A jakým pohledem na to koukám, takovým to vidí i miminko. Prostě to vím. Dělá mu to dobře, stejně jako mně. Ví, že se narodí do sportovní a běžecké rodiny. Zvyká si na to od početí. Láska ke sportu se na něj určitě přenese.”